[zpět]


Sloní májová povídka

Toho krásného májového jitra si slonice Máňa při pohledu na svého druha Jumba uvědomila propastný rozdíl mezi svým životem a svými sny. Její miláček právě procitl, vrávoravě se přemístil od lože ke stolu a znechuceně se ušklíbl nad chlebem s máslem: „A co sůl? Dyť to není sloný a víš, že já to jinak nerad. A slonina by nebyla?. Ne? A ještě ke všemu mě tak bolí chobot.“ „Taky sis ho včera pěkně spařil slonovicí“, odsekla Máňa, „vzpomínáš si vůbec, co jsi prováděl za slonoviny?“ „Trošku jsem se napil, no“, prohlásil nejistě Jumbo. „Trošku“, odfrkla naštvaně Máňa, „když jsem pro tebe do hospody přišla, hráli jste na elefanty. Byl jsi už jen v ponožkách,“ Máně se zlomil hlas, „a řval jsi, že ponožky nedáš, protože jsou od mámy. Že radši vsadíš mě! A pak ses tam ještě sápal po nějaký cizí slonici!“ Jumbovi při vzpomínce zazářily oči: „Ale to byla fakt kost. Vopravdová slonová kost. Zato ty bys měla trošku shodit. Ta skříň za tebou není vůbec vidět. Všude zacláníš. Je z tebe úplná slona!“ Ďábelsky se zasmál svému vtipu a svalil se zpátky do peřin.

Máňa lítostivě popotáhla a melancholicky se zadívala na vázu se slonečnicí, kterou jí Jumbo dal na jejich první schůzce. Byla už uschlá, stejně jako jejich láska, ale Máňa ji přesto pietně schovávala. Tenkrát bylo všechno jinak, ale kdeže sloňské sněhy jsou. Tenkrát ji Jumbo nazýval sloncem svého života a dnes – slona!

Jumbo zachrápal a z koutku tlamy mu vytékal pramínek slon na poslontaný polštář. Máňa cítila, že stejně přetekl pohár její trpělivosti. Musela ven! Doběhla až do blízkého sadu. Pod rozkvetlou jabsloní tam seděl Bimbo a četl si. Kdysi po Máně nesměle pokukoval, jenže ta tehdy měla oči jen pro sportovce Jumba a plachý intelektuál s trochu směšným jménem ji nezajímal. Bimbo zvedl oči, posunul si na chobotu brejličky a usmál se na ni: „Ahoj Máňo. Co se děje?“ Máňa spustila. Za hodinu už seděli v objetí a Máňa s uspokojením zaznamenala, že narozdíl od Jumba, který poslední dobou páchl jako sloneček, Bimbo voní jako slon. A když se den nachýlil, odcházeli spolu, něžně se dotýkajíce choboty, vstříc krásné, slonečné budoucnosti.